+421 950 333 113info@handymade.czHandymade Days: −10 % na všechny hotové produktyNakupovat

Blog

← Zpět

Mikrobiologická čistota kosmetiky: proč se kosmetika kazí a jak tomu předejít

Mikrobiologická čistota kosmetiky: proč se kosmetika kazí a jak tomu předejít
Obsah článku
  1. Proč se to týká každého, kdo pracuje s vodou
  2. Kosmetiku nechrání jen konzervant: vícebariérový přístup
  3. Konzervační boostery: pomocníci, kteří dokážou hodně
  4. Chelatační látky: nenápadná, ale velmi užitečná bariéra
  5. Kde se mikroorganismy v kosmetice berou
  6. Bakterie, kvasinky a plísně: kontaminaci nemusíme vidět
  7. pH rozhoduje víc, než se může zdát
  8. Jak správně přidat konzervant
  9. Dávkování: méně nemusí stačit, více nemusí být povoleno
  10. Proč stejný konzervant nefunguje stejně v každém krému
  11. Obal je součástí formulace
  12. A co bezvodé výrobky?
  13. Vitamin E není konzervant
  14. Jak zjistíme, že konzervační systém opravdu funguje
  15. Jak tedy navrhovat konzervační systém
  16. Často kladené otázky
  17. S čím to spojit z nabídky Handymade
  18. Závěr: konzervant je jen jedna část skládačky

Krém, který před měsícem voněl přesně tak, jak měl, dnes voní trochu jinak. Změnila se jeho barva, textura je řidší a na okraji kelímku se objevila skvrna, která tam včera nebyla.

Je to mikrobiologie? Možná. Ale nemusí být.

Oddělení vody od olejové fáze může být důsledkem fyzikální nestability emulze, ztmavnutí může souviset s oxidací nebo chemickou reakcí některé ze složek a změna vůně například s oxidací olejů či parfemace. Viditelný povlak nebo skvrna už mikrobiální kontaminaci připomíná víc, ale bez mikrobiologického vyšetření nelze původ problému spolehlivě určit.

A platí to i naopak: kosmetický výrobek může vypadat, vonět i působit úplně normálně, a přesto už nemusí být mikrobiologicky vyhovující.

Právě proto při formulování nestačí řešit jen složení, vůni, texturu a fyzikální stabilitu. Mikrobiologická bezpečnost je rovnocennou součástí dobře navržené receptury.

Tento článek navazuje na naše téma konzervantů v kosmetice a posouvá ho o krok dál. Nebudeme řešit jen to, čím produkt konzervovat, ale především proč se kosmetika kazí, co mikroorganismy potřebují k růstu a proč o bezpečnosti a trvanlivosti výrobku nikdy nerozhoduje jen jedna konzervační látka.

Proč se to týká každého, kdo pracuje s vodou

Bakterie, kvasinky a plísně potřebují k růstu vhodné prostředí a jednou ze základních podmínek je dostatek dostupné vody.

Proto se mikrobiologické riziko emulze, gelu nebo tonika zásadně liší od rizika čistého oleje či bezvodého balzámu.

Krémy, oleje

Pokud receptura obsahuje vodní fázi – například vodu, hydrolát, aloe šťávu, vodný rostlinný extrakt nebo jinou vodnou surovinu – musíme se zabývat její mikrobiologickou stabilitou.

To však neznamená, že se stačí podívat na procento vody v receptuře. Pro mikroorganismy totiž není rozhodující jen to, kolik vody produkt obsahuje, ale kolik z ní je pro ně skutečně dostupné.

A tím se dostáváme k jednomu z nejdůležitějších pojmů mikrobiologické stability kosmetiky.

Voda není jako voda: co je aktivita vody aw

Aktivita vody – aw (water activity) popisuje množství vody, které je v systému dostupné pro chemické a biologické procesy včetně mikrobiálního růstu. Není to totéž jako procento vody v receptuře.

Dva výrobky mohou obsahovat podobné množství vody, ale mít rozdílnou aktivitu vody, a tím i rozdílné mikrobiologické riziko.

Voda

Aktivita vody se vyjadřuje hodnotou od 0 do 1. Čistá voda má aw velmi blízkou 1. Čím je hodnota nižší, tím méně vody mají mikroorganismy k dispozici.

Formálně je aw definována jako poměr tlaku vodní páry nad výrobkem k tlaku vodní páry nad čistou vodou při stejné teplotě. Pro formulátora je však podstatnější praktická interpretace: voda může být v receptuře přítomná, ale nemusí být všechna stejně dostupná mikroorganismům.

Co aktivitu vody snižuje

Některé rozpuštěné látky vážou vodu a snižují její dostupnost. Patří mezi ně například:

  • glycerin,
  • některé glykoly a polyoly,
  • cukry,
  • soli,
  • některé vysoce koncentrované rozpuštěné látky.

Proto může mít například koncentrovaný glycerinový nebo velmi slaný systém podstatně nižší aw než klasická emulze s podobným podílem vody.

Tento princip velmi dobře známe z potravinářství: džem může obsahovat značné množství vody, ale vysoká koncentrace cukru snižuje její dostupnost. Podobně působí sůl v silně nasolených produktech.

V kosmetice je však třeba být opatrný. Několik procent glycerinu v hydratačním krému z něj neudělá mikrobiologicky stabilní výrobek bez konzervace. Běžné koncentrace humektantů zpravidla nesníží aw natolik, aby bylo možné klasickou vodnou emulzi považovat za nízkorizikovou.

Snižování aktivity vody je proto jednou z možných bariér ochrany, nikoli univerzální náhradou konzervačního systému.

Různé mikroorganismy zvládají různou aw

Ani mikroorganismy nemají stejné nároky. Obecně potřebuje mnoho bakterií vyšší aktivitu vody, zatímco některé kvasinky a plísně dokážou růst i při nižších hodnotách aw.

Snižování aktivity vody proto může postupně omezit růst jednotlivých skupin mikroorganismů, ale neexistuje jednoduchá univerzální hranice, pod kterou můžeme každý kosmetický výrobek automaticky označit za bezpečný.

Má-li být nízká aktivita vody součástí odborné mikrobiologické argumentace výrobku, aw se má měřit na hotovém produktu, nikoli jen odhadovat z receptury. To může být zajímavé zejména u produktů, jako jsou:

  • koncentrované glycerinové gely,
  • formulace s vysokým obsahem cukru,
  • slané peelingy,
  • pasty,
  • některé formulace s nízkým obsahem vody,
  • specifické anhydrické výrobky, u kterých je třeba posoudit riziko zanesení vody během používání.

Kosmetiku nechrání jen konzervant: vícebariérový přístup

Při konzervování kosmetiky se někdy uvažuje příliš jednoduše: v produktu je voda → přidáme konzervant → hotovo.

Profesionálně navržená mikrobiologická ochrana je komplexnější. Používá se princip, který můžeme označit jako vícebariérový přístup – hurdle technology.

Místo toho, abychom ochranu produktu postavili výhradně na jedné konzervační látce, vytvoříme mikroorganismům více překážek současně. Takovými bariérami mohou být:

  • vhodně zvolený konzervační systém,
  • pH výrobku,
  • aktivita vody,
  • konzervační boostery,
  • chelatační látky,
  • hygienická výroba,
  • nízká počáteční mikrobiální zátěž surovin,
  • vhodný obal,
  • způsob používání produktu,
  • správné skladování.

Jednotlivé bariéry se navzájem podporují. Cílem proto není použít „co nejsilnější konzervant“ nebo jeho co nejvyšší množství. Mnohem rozumnější je navrhnout výrobek tak, aby konzervační systém fungoval v co nejpříznivějších podmínkách.“

Konzervační boostery: pomocníci, kteří dokážou hodně

Vedle klasických konzervačních látek se v moderních formulacích často setkáváme s preservative boosters – konzervačními boostery.

Jde o látky, jejichž hlavní deklarovanou kosmetickou funkcí nemusí být konzervace, ale které mohou podporovat antimikrobiální ochranu formulace a zvýšit účinnost celého konzervačního systému.

Mohou fungovat různými mechanismy. Některé:

  • narušují buněčné membrány mikroorganismů,
  • snižují aktivitu vody,
  • zvyšují citlivost mikroorganismů na konzervační látky,
  • mají vlastní mírný antimikrobiální účinek,
  • zlepšují podmínky, ve kterých může klasický konzervant účinněji působit.

V kosmetických formulacích se v této roli můžeme setkat například s látkami:

Jejich síla spočívá především v kombinaci s dalšími bariérami. Například Ethylhexylglycerin se často používá spolu s Phenoxyethanolem. Samostatně na něj nelze pohlížet jednoduše jako na náhradu klasického širokospektrálního konzervačního systému, ale v kombinaci může zlepšit jeho celkovou účinnost.

Podobně Glyceryl Caprylate nebo Caprylyl Glycol mohou přispět k antimikrobiální ochraně, ale jejich skutečný účinek závisí na koncentraci, pH, typu emulze a dalších složkách receptury.

To je důležitá pointa: přítomnost boosteru automaticky neznamená, že můžeme snížit dávku klasického konzervantu. Pokud chceme systém optimalizovat nebo snížit koncentraci některé jeho části, funkčnost výsledné kombinace musíme ověřit na hotovém výrobku.

Chelatační látky: nenápadná, ale velmi užitečná bariéra

Další skupinou, která při konzervování často zůstává v pozadí, jsou chelatační látky. Chelátory vážou kovové ionty – například železo, měď, vápník či hořčík – které se do výrobku dostávají z vody, rostlinných extraktů, minerálních surovin, stopových nečistot v surovinách nebo z výrobních zařízení.

Pro formulátora jsou zajímavé ze dvou důvodů. Kovové ionty mohou katalyzovat oxidační reakce – rychlejší oxidaci olejů, změnu barvy, degradaci citlivých aktivních látek či vznik nežádoucího zápachu – takže jejich navázání zlepšuje chemickou stabilitu formulace. Mnoho mikroorganismů zároveň potřebuje kovové ionty pro fungování enzymů a metabolických procesů; chelatace jim je znepřístupní a u některých gramnegativních bakterií navíc ovlivní stabilitu vnější membrány a zvýší jejich citlivost na další antimikrobiální látky.

Chelátor tedy není konzervant a sám o sobě mikrobiologickou ochranu výrobku zpravidla nevyřeší. Je však další bariérou, která může konzervační systém učinit robustnějším.

U formulací zaměřených na přírodnější profil sáhněte například po Sodium Phytate, jemnou alternativou je glukonan sodný a technologicky výkonným biologicky odbouratelným řešením Trilon M Max EcoBalanced. A opět platí: význam nemá samotná přítomnost chelátoru, ale jeho vhodnost pro konkrétní formulaci, použité množství a pH. Podrobněji se výběru věnujeme v samostatném článku o chelatačních látkách.

Kde se mikroorganismy v kosmetice berou

Mikroorganismy se v produktu neobjeví samy od sebe. Musí se do něj dostat. Z praktického hlediska rozlišujeme především primární a sekundární kontaminaci.

Primární kontaminace: problém vzniká už při výrobě

Zdrojem mohou být:

  • mikrobiologicky zatížené suroviny,
  • nevhodná voda,
  • nedostatečně vyčištěná zařízení,
  • nádoby a pomůcky,
  • pracovní prostředí,
  • prach,
  • personál,
  • nesprávně skladované suroviny.

Čistá výroba

U rostlinných prášků, extraktů a některých přírodních surovin může být přirozená mikrobiální zátěž podstatně vyšší než u vysoce purifikovaných syntetických surovin. I proto konzervant nemůže nahradit správnou výrobní praxi.

Úkolem konzervačního systému není dezinfikovat špatně vyrobený produkt. Má chránit správně vyrobený výrobek během jeho skladování a používání. Čím vyšší je počáteční mikrobiální zátěž, tím náročnější úkol má konzervační systém.

Sekundární kontaminace: mikroorganismy přicházejí s uživatelem

Druhý problém vzniká během používání výrobku. Krém z otevřeného kelímku nabíráme prsty. Tělový peeling stojí ve sprše a používáme ho mokrou rukou. Do balení se může dostat voda, kapky z koupelny nebo nečistoty z pokožky.

Dotýkání se krému prsty

Úplně jinému riziku je vystaveno sérum uzavřené v airless obalu, u kterého uživatel s obsahem prakticky nepřichází do kontaktu.

Proto obal není jen designová nebo marketingová záležitost. Je součástí mikrobiologického návrhu výrobku. Airless obaly, dávkovače a obaly s malým dávkovacím otvorem dokážou sekundární kontaminaci výrazně omezit. Široký otevřený kelímek představuje vyšší riziko.

Bakterie, kvasinky a plísně: kontaminaci nemusíme vidět

Mikrobiální kontaminace může způsobit:

  • změnu vůně,
  • změnu barvy,
  • změnu viskozity,
  • zředění produktu,
  • zákal,
  • tvorbu plynu,
  • nafouknutí obalu,
  • povlak,
  • viditelné kolonie nebo plíseň.

Podle těchto projevů však nelze spolehlivě říct, zda máme co do činění s bakteriemi, kvasinkami nebo plísněmi. Navíc stejné změny mohou mít i nemikrobiologickou příčinu.

Oddělení emulze může být fyzikální problém. Ztmavnutí může být oxidace. Nepříjemný pach může vzniknout degradací oleje. Proto vzhled výrobku není mikrobiologický test.

A obzvlášť důležité je tohle: nepřítomnost viditelných změn není důkazem mikrobiologické čistoty. Výrobek může být mikrobiologicky nevyhovující dřív, než se změní jeho vzhled nebo vůně.

Plíseň v kosmetice

Pokud se však na kosmetice objeví viditelná plíseň, nestačí odstranit postiženou část. Celý výrobek je třeba považovat za kontaminovaný a dál ho nepoužívat.

pH rozhoduje víc, než se může zdát

pH kosmetického výrobku neřešíme jen kvůli pokožce nebo stabilitě aktivních látek. Může zásadně ovlivňovat i konzervační systém.

Typickým příkladem jsou konzervační systémy založené na organických kyselinách, například kyselině benzoové nebo sorbové a jejich solích. Jejich antimikrobiální účinnost souvisí s tím, jaký podíl kyseliny se nachází v nedisociované formě. Tento poměr se mění podle pH.

Výsledek? Stejná koncentrace konzervační látky může při jednom pH fungovat velmi dobře a při vyšším pH výrazně slaběji.

Proto nestačí říct: „Použila jsem 1 % konzervantu.“ Správné otázky jsou:“

  • Jaký konzervační systém?
  • Jaké účinné látky obsahuje?
  • V jaké výsledné koncentraci?
  • Při jakém pH?
  • Je při tomto pH účinný?
  • Je kompatibilní s ostatními složkami receptury?

pH měříme na hotovém výrobku a při vývoji je užitečné sledovat i jeho vývoj během testu stability. Některé receptury totiž mohou časem pH mírně měnit.

Jak správně přidat konzervant

Univerzální technologický postup pro všechny konzervační systémy neexistuje. Technická dokumentace výrobce konkrétního konzervantu má vždy přednost.

V praxi však platí jedno velmi časté pravidlo: mnoho moderních konzervačních systémů přidáváme ke konci výroby, po zchlazení produktu přibližně pod 40–45 °C. Je to dobrý obecný formulátorský princip, nikoli univerzální zákon.

Některé konzervační látky nebo složky konzervačních směsí jsou citlivé na vysokou teplotu nebo dlouhé zahřívání, zatímco jiné systémy umožňují nebo vyžadují odlišný způsob zapracování. Vždy proto zkontrolujeme:

  • doporučenou teplotu přidání,
  • rozpustnost konzervantu,
  • fázi, do které se má zapracovat,
  • doporučené pH,
  • maximální přípustnou teplotní expozici.

Konzervační systémy citlivé na pH je výhodné přidávat do již prakticky dokončené receptury, u které známe přibližné finální pH. Finální kontrolu pH však provádíme až po zapracování konzervantu a ostatních složek, protože i samotný konzervační systém může pH receptury změnit.

Dávkování: méně nemusí stačit, více nemusí být povoleno

U konzervantů platí velmi důležité pravidlo: doporučené dávkování dodavatele a legislativní limit nejsou totéž.

Dodavatel komerčního konzervačního systému může například doporučovat dávkování 0,5–1,0 %. To je doporučení pro konkrétní směs. Evropská legislativa však stanovuje maximální koncentrace jednotlivých konzervačních látek v hotovém kosmetickém výrobku.

V EU jsou povolené konzervační látky a podmínky jejich použití uvedeny v příloze V nařízení (ES) č. 1223/2009 o kosmetických přípravcích. Nařízení zároveň stanovuje, že jako konzervační látky se mohou používat látky uvedené v této příloze, a to za podmínek, které jsou v ní stanoveny.

Například:

  • Phenoxyethanol – maximálně 1,0 % v hotovém výrobku,
  • Sorbic Acid a povolené soli – maximálně 0,6 % vyjádřeno jako kyselina,
  • Salicylic Acid a její povolené soli při použití jako konzervační látka – maximálně 0,5 % vyjádřeno jako kyselina, přičemž platí další omezení týkající se některých typů výrobků a použití u dětí,
  • Benzoic Acid a Sodium Benzoate – limit závisí na typu produktu: u rinse-off produktů kromě produktů ústní hygieny je uvedeno 2,5 % vyjádřeno jako kyselina, u produktů ústní hygieny 1,7 % a u leave-on produktů 0,5 %.

U parabenů, donorů formaldehydu a dalších regulovaných konzervačních látek jsou rovněž stanoveny konkrétní limity a podmínky použití.

Pro formulátora z toho plyne velmi praktická věc. Nestačí vědět: „Tento konzervant se dávkuje na 1 %.“ Potřebujeme znát i jeho INCI složení a obsah regulovaných konzervačních látek, abychom věděli, jaké množství jednotlivých látek bude nakonec přítomno v hotovém výrobku.“

Legislativní maximum přitom není doporučená formulátorská dávka. Je to nejvyšší povolená koncentrace za stanovených podmínek. A platí to i naopak: to, že jsme pod maximálním legislativním limitem, ještě neznamená, že je výrobek dostatečně konzervovaný. Účinnost musí fungovat v konkrétní formulaci.

Proč stejný konzervant nefunguje stejně v každém krému

Konzervační látka v receptuře neexistuje izolovaně. Její účinnost může ovlivnit:

  • pH,
  • aktivita vody,
  • rozpustnost,
  • množství olejové fáze,
  • emulgátory,
  • tenzidy,
  • solubilizátory,
  • polymery a zahušťovadla,
  • elektrolyty,
  • proteiny,
  • rostlinné extrakty,
  • další organické látky,
  • obal,
  • počáteční mikrobiální zátěž.

Velmi zajímavé je například rozdělení konzervační látky mezi olejovou a vodní fázi emulze. Mikroorganismy potřebují k růstu dostupnou vodu, proto nás zajímá, kolik účinné konzervační látky je skutečně dostupné ve vodní fázi.

Pokud má látka vysokou afinitu k olejové fázi nebo se výrazně váže do micel vytvořených tenzidy, její celková koncentrace v produktu sice může být správná, ale její účinná dostupnost tam, kde ji potřebujeme, může být nižší.

I proto neexistuje jednoduchá rovnice: 1 % konzervantu = bezpečný krém.

Obal je součástí formulace

Airless, dávkovač, lahvička s úzkým hrdlem a otevřený kelímek nepředstavují stejné mikrobiologické riziko. U airless systému uživatel s obsahem výrobku prakticky nepřichází do kontaktu. U kelímku se při každém použití může do produktu dostat:

  • mikrobiální flóra z pokožky,
  • vlhkost,
  • voda,
  • nečistoty z okolí.

Obzvlášť rizikové může být používání výrobků v koupelně nebo ve sprše. Výběr obalu proto může ovlivnit, jak robustní musí být celý konzervační systém. Z mikrobiologického hlediska tedy obal navrhujeme spolu s formulací, ne až po jejím dokončení.

A co bezvodé výrobky?

Oleje, olejová séra, anhydrické balzámy či mnohá tělová másla mají zpravidla nízké mikrobiologické riziko, protože mikroorganismům neposkytují dostatek dostupné vody k růstu. To však neznamená: bez vody = automaticky bez rizika.

Představte si bezvodý cukrový nebo solný peeling v širokém kelímku postaveném ve sprše. Výrobce ho sice naplnil jako anhydrický produkt, ale spotřebitel do něj opakovaně sahá mokrýma rukama a zanáší malé množství vody. Po několika použitích už mikroprostředí v části výrobku nemusí být stejné jako při jeho výrobě.

Při hodnocení rizika proto sledujeme:

  • složení,
  • aktivitu vody,
  • obal,
  • způsob aplikace,
  • pravděpodobnost kontaktu s vodou,
  • podmínky používání.

Anhydrický výrobek s dávkovačem představuje jinou situaci než anhydrický peeling v otevřeném kelímku ve sprše.

Vitamin E není konzervant

Tohle patří k nejčastějším nedorozuměním při domácí výrobě kosmetiky. Tocopherol – vitamin E – je antioxidant, nikoli antimikrobiální konzervant. Jeho úkolem je především zpomalovat oxidaci lipidů.

Může tedy pomoci:

  • oddálit žloutnutí olejů,
  • omezit vznik oxidačního zápachu,
  • prodloužit oxidační stabilitu olejové fáze.

Nezajišťuje však dostatečnou ochranu vodného výrobku před bakteriemi, kvasinkami a plísněmi. Oxidační stabilita a mikrobiologická stabilita jsou dvě rozdílné věci. Výrobek může být výborně chráněn před oxidací a přitom mikrobiologicky nevyhovující – nebo naopak.

Jak zjistíme, že konzervační systém opravdu funguje

Z receptury to s jistotou nezjistíme. Můžeme vybrat vhodný konzervant, správně nastavit pH, použít chelátor, booster i airless obal – stále však pracujeme s předpokladem, dokud antimikrobiální ochranu hotového výrobku neověříme.

K tomu slouží preservation efficacy test, běžně označovaný jako challenge test. Při testu se hotový výrobek kontrolovaným způsobem zaočkuje definovanými mikroorganismy a následně se po stanovenou dobu sleduje vývoj jejich počtu.

Cílem není dokázat, že kosmetika je sterilní. Kosmetika sterilní být nemusí. Cílem je ověřit, zda její antimikrobiální ochranný systém dokáže mikrobiální zátěž dostatečně potlačit.

Referenčním standardem je ISO 11930:2019 – Cosmetics — Microbiology — Evaluation of the antimicrobial protection of a cosmetic product. Norma zahrnuje preservation efficacy test i postup hodnocení celkové antimikrobiální ochrany výrobku. Zároveň počítá s tím, že klasický challenge test není určen pro výrobky s nízkým mikrobiologickým rizikem, jejichž riziko bylo na základě příslušného hodnocení stanoveno jako nízké.

V roce 2026 se připravuje třetí vydání ISO 11930, zatím však jde o návrh a aktuálním publikovaným standardem zůstává ISO 11930:2019.

To je důležitý rozdíl. „Obsahuje vodu“ neznamená automaticky „přidat 1 % konzervantu“. A „neobsahuje vodu“ neznamená automaticky „mikrobiologii nemusím řešit“. Vždy hodnotíme konkrétní výrobek.

Jak tedy navrhovat konzervační systém

Místo otázky: „Kolik procent konzervantu mám přidat?“ je užitečnější postupovat systematicky.“

  • Jaké mikrobiologické riziko výrobek představuje? Obsahuje vodní fázi? Jakou může mít aktivitu vody? Obsahuje hodně rostlinných extraktů nebo jiných mikrobiologicky náročnějších surovin?
  • Jaké bude jeho finální pH? Je v rozsahu, ve kterém vybraný konzervační systém funguje?
  • Jaký konzervační systém odpovídá receptuře? Je vhodný pro leave-on, nebo rinse-off produkt? Je kompatibilní s emulgátory, tenzidy a ostatními surovinami?
  • Můžeme systém podpořit konzervačním boosterem? Může vhodná multifunkční složka zvýšit jeho robustnost nebo doplnit mechanismus účinku?
  • Má smysl chelatační látka? Obsahuje výrobek rostlinné extrakty, minerální složky nebo suroviny, u kterých mohou být přítomny stopové kovy? Pomůže chelátor zároveň s chemickou i mikrobiologickou stabilitou?
  • Jaký obal použijeme? Airless a otevřený kelímek vytvářejí úplně odlišné podmínky používání.
  • Jak bude produkt používán? Na suchou pokožku? Ve vaně? Ve sprše mokrýma rukama? Bude ho používat jeden člověk, nebo více uživatelů?
  • Jak ověříme, že systém opravdu funguje? Teoreticky správně navržená receptura sama o sobě není důkazem mikrobiologické bezpečnosti.

A právě tím přestává být konzervace otázkou jedné suroviny.

Často kladené otázky

Potřebuje každý krém konzervant?

Klasická emulze s vysokou aktivitou vody zpravidla potřebuje účinný konzervační systém. Konkrétní způsob ochrany však závisí na pH, aktivitě vody, složení, obalu a způsobu použití hotového výrobku.

Potřebuje hydrolát konzervant?

Hydrolát je vodná surovina a může být mikrobiologicky kontaminovaný. Destilace při jeho výrobě neznamená, že zůstane sterilní po celou dobu životnosti. Je třeba znát jeho mikrobiologickou kvalitu a způsob konzervace dodavatelem a následně posoudit hotovou formulaci, do které ho používáme.

Je vitamin E konzervant?

Ne. Tocopherol je antioxidant. Pomáhá chránit lipidické složky před oxidací, ale nenahrazuje antimikrobiální konzervační systém.

Mohu použít méně konzervantu, když přidám booster?

Možná – ale ne automaticky. Vhodná kombinace konzervantu, boosteru, chelátoru, pH a dalších bariér může být velmi účinná. To však neznamená, že po přidání boosteru jednoduše snížíme konzervant například na polovinu. Výslednou antimikrobiální ochranu je třeba ověřit na hotovém výrobku.

Je chelátor konzervant?

Ne. Chelatační látka váže kovové ionty a může podpořit konzervační systém i chemickou stabilitu formulace. Je další bariérou, nikoli plnohodnotnou náhradou konzervantu.

Potřebuje bezvodý peeling konzervant?

Ne vždy. Rozhodující je mikrobiologické riziko výrobku a způsob jeho používání. Anhydrický peeling v otevřeném kelímku používaný mokrýma rukama ve sprše představuje jiné riziko než olejové sérum uzavřené v obalu s dávkovačem.

Stačí dodržet doporučené dávkování výrobce konzervantu?

Ne. Doporučené dávkování je výchozí bod. Konzervační systém musí být vhodný pro dané pH a formulaci, musí splňovat legislativní podmínky a výsledná antimikrobiální ochrana musí být dostatečná v hotovém výrobku.

Jak poznám, že se kosmetika pokazila?

Změna vůně, barvy nebo textury, zákal, tvorba plynu, nafouknutí obalu nebo viditelný mikrobiální růst jsou důvodem výrobek dál nepoužívat. Nepřítomnost těchto projevů však není důkazem mikrobiologické čistoty.

S čím to spojit z nabídky Handymade

Pokud vyrábíte emulzi, gel, tonikum, sérum nebo jinou kosmetiku s vodní fází, nevybírejte konzervant jen podle toho, zda je označen jako „přírodní

Dívejte se na celý systém: pH, složení produktu, aktivitu vody, typ emulze, použité aktivní látky, doporučené dávkování, způsob zapracování i obal.

V naší nabídce konzervantů najdete různé systémy vhodné pro odlišné typy formulací. U každého z nich doporučujeme pracovat s technickou dokumentací výrobce a respektovat jeho doporučenou koncentraci, teplotu zapracování i rozsah pH.

Při navrhování robustnějšího systému se vyplatí podívat se i na konzervační boostery a chelatační látky, které dokážou vhodně zvolený konzervační systém podpořit.

Pokud ještě nevíte, který konzervant je vhodný právě pro vaši recepturu, pokračujte naším článkem o konzervantech, kde jednotlivé typy a jejich použití rozebíráme podrobněji.

Závěr: konzervant je jen jedna část skládačky

Mikrobiologická bezpečnost kosmetiky nevznikne ve chvíli, kdy do receptury přidáme konzervant. Začíná kvalitou vody a surovin, pokračuje hygienou výroby a samotným návrhem formulace a končí vhodným obalem, způsobem používání a ověřením hotového výrobku.

pH + aktivita vody + konzervační systém + konzervační boostery + chelatační látky + správná výrobní praxe + vhodný obal + ověření účinnosti. To je vícebariérový přístup.

Každá bariéra působí trochu jiným způsobem a právě jejich kombinací můžeme vytvořit robustní výrobek, aniž bychom se spoléhali na jedinou látku.

Proto otázka: „Který konzervant je nejlepší?

Zdroj informací:

  1. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1223/2009 o kosmetických přípravcích, příloha V — seznam povolených konzervačních látek (EUR-Lex)
  2. ISO 11930:2019 — Cosmetics — Microbiology — Evaluation of the antimicrobial protection of a cosmetic product
  3. ISO/DIS 11930 — připravované třetí vydání normy (v době publikování článku pouze návrh)

Budeme vám posílat jen samé dobré zprávy!

Tipy na nové produkty, návody a výhodné akce. Chcete?