Novinky v nabídce!
Nakúp ešte za 23,50€a dopravu máš zadarmo
Ještě u nás nemáte účet?
Krém, který před měsícem voněl přesně tak, jak měl, dnes voní trochu jinak. Změnila se jeho barva, textura je řidší a na okraji kelímku se objevila skvrna, která tam včera nebyla.
Je to mikrobiologie? Možná. Ale nemusí být.
Oddělení vody od olejové fáze může být důsledkem fyzikální nestability emulze, ztmavnutí může souviset s oxidací nebo chemickou reakcí některé ze složek a změna vůně například s oxidací olejů či parfemace. Viditelný povlak nebo skvrna už mikrobiální kontaminaci připomíná více, ale bez mikrobiologického vyšetření nelze původ problému spolehlivě určit.
A platí to i opačně: kosmetický výrobek může vypadat, vonět i působit úplně normálně a přesto už nemusí být mikrobiologicky vyhovující.
Právě proto při formulování nestačí řešit pouze složení, vůni, texturu a fyzikální stabilitu. Mikrobiologická bezpečnost je rovnocennou součástí dobře navržené receptury.
Tento článek navazuje na naše téma konzervantů v kosmetice a posouvá ho o krok dál. Nebudeme řešit pouze to, čím produkt konzervovat, ale především proč se kosmetika kazí, co mikroorganismy potřebují k růstu a proč o bezpečnosti a trvanlivosti výrobku nikdy nerozhoduje pouze jedna konzervační látka.
Obsah
Bakterie, kvasinky a plísně potřebují k růstu vhodné prostředí a jednou ze základních podmínek je dostatek dostupné vody.
Proto se mikrobiologické riziko emulze, gelu nebo tonika zásadně liší od rizika čistého oleje či bezvodého balzámu.
Pokud receptura obsahuje vodnou fázi – například vodu, hydrolát, aloe šťávu, vodní rostlinný extrakt nebo jinou vodnou surovinu – její mikrobiologickou stabilitou se musíme zabývat.
To však neznamená, že stačí podívat se na procento vody v receptuře. Pro mikroorganismy totiž není rozhodující pouze to, kolik vody produkt obsahuje, ale kolik z ní je pro ně reálně dostupné.
A tím se dostáváme k jednomu z nejdůležitějších pojmů mikrobiologické stability kosmetiky.
Aktivita vody – aw (water activity) popisuje množství vody, které je v systému dostupné pro chemické a biologické procesy včetně mikrobiálního růstu. Není to totéž jako procento vody v receptuře.
Dva výrobky mohou obsahovat podobné množství vody, ale mít rozdílnou aktivitu vody a tím i rozdílné mikrobiologické riziko.
Aktivita vody se vyjadřuje hodnotou od 0 do 1. Čistá voda má aw velmi blízkou 1. Čím je hodnota nižší, tím méně vody mají mikroorganismy k dispozici.
Formálně je aw definovaná jako poměr tlaku vodní páry nad výrobkem k tlaku vodní páry nad čistou vodou při stejné teplotě. Pro formulátora je však podstatnější praktická interpretace: voda může být v receptuře přítomná, ale nemusí být všechna stejně dostupná mikroorganismům.
Některé rozpuštěné látky váží vodu a snižují její dostupnost. Patří mezi ně například:
Proto může mít například koncentrovaný glycerinový nebo velmi slaný systém podstatně nižší aw než klasická emulze obsahující podobný podíl vody.
Tento princip velmi dobře známe z potravinářství: džem může obsahovat značné množství vody, ale vysoká koncentrace cukru snižuje její dostupnost. Podobně působí sůl v silně nasolených produktech.
V kosmetice je však třeba být opatrný. Několik procent glycerinu v hydratačním krému z něj neudělá mikrobiologicky stabilní výrobek bez konzervace. Běžné koncentrace humektantů zpravidla nesníží aw natolik, aby bylo možné klasickou vodnou emulzi považovat za nízkorizikovou.
Snižování aktivity vody je proto jedna z možných bariér ochrany, ne univerzální náhrada konzervačního systému.
Ani mikroorganismy nemají stejné nároky. Obecně potřebuje mnoho bakterií vyšší aktivitu vody, zatímco některé kvasinky a plísně dokážou růst i při nižších hodnotách aw.
Proto snižování aktivity vody může postupně omezit růst jednotlivých skupin mikroorganismů, ale neexistuje jednoduchá univerzální hranice, pod kterou můžeme každý kosmetický výrobek automaticky označit za bezpečný.
Pokud má nízká aktivita vody tvořit součást odborné mikrobiologické argumentace výrobku, aw se má měřit na hotovém produktu, ne pouze odhadovat z receptury. To může být zajímavé zejména u produktů jako:
Při konzervování kosmetiky se někdy uvažuje příliš jednoduše: je v produktu voda → přidáme konzervant → hotovo.
Profesionálně navržená mikrobiologická ochrana je komplexnější. Používá se princip, který můžeme označit jako vícebariérový přístup – hurdle technology.
Místo toho, abychom ochranu produktu postavili výhradně na jedné konzervační látce, vytvoříme mikroorganismům několik překážek současně. Takovými bariérami mohou být:
Jednotlivé bariéry se navzájem podporují. Cílem proto není použít „co nejsilnější konzervant" nebo jeho co nejvyšší množství. Mnohem rozumnější je navrhnout výrobek tak, aby konzervační systém fungoval v co nejpříznivějších podmínkách."
Vedle klasických konzervačních látek se v moderních formulacích často setkáváme s preservative boosters – konzervačními boostery.
Jsou to látky, jejichž hlavní deklarovanou kosmetickou funkcí nemusí být konzervace, ale které mohou podporovat antimikrobiální ochranu formulace a zvýšit účinnost celého konzervačního systému.
Mohou fungovat různými mechanismy. Některé:
V kosmetických formulacích se v této roli můžeme setkat například s látkami:
Jejich síla spočívá zejména v kombinaci s dalšími bariérami. Například Ethylhexylglycerin se často používá spolu s Phenoxyethanolem. Samostatně se na něj nelze dívat jednoduše jako na náhradu klasického širokospektrálního konzervačního systému, ale v kombinaci může zlepšit jeho celkovou účinnost.
Podobně Glyceryl Caprylate nebo Caprylyl Glycol mohou přispět k antimikrobiální ochraně, ale jejich reálný účinek závisí na koncentraci, pH, typu emulze a dalších složkách receptury.
To je důležitá pointa: přítomnost boosteru automaticky neznamená, že můžeme snížit dávku klasického konzervantu. Pokud chceme systém optimalizovat nebo snížit koncentraci některé jeho části, funkčnost výsledné kombinace musíme ověřit na hotovém výrobku.
Další skupinou, která při konzervování zůstává často v pozadí, jsou chelatační látky. Chelátory vážou kovové ionty – například železo, měď, vápník či hořčík – které se do výrobku dostávají z vody, rostlinných extraktů, minerálních surovin, stopových nečistot v surovinách nebo z výrobních zařízení.
Pro formulátora jsou zajímavé ze dvou důvodů. Kovové ionty mohou katalyzovat oxidační reakce – rychlejší oxidaci olejů, změnu barvy, degradaci citlivých aktivních látek či vznik nežádoucího zápachu – takže jejich navázání zlepšuje chemickou stabilitu formulace. Mnohé mikroorganismy zároveň potřebují kovové ionty pro fungování enzymů a metabolických procesů; chelatace jim je znepřístupní a u některých gramnegativních bakterií navíc ovlivní stabilitu vnější membrány a zvýší jejich citlivost na další antimikrobiální látky.
Chelátor tedy není konzervant a sám o sobě mikrobiologickou ochranu výrobku zpravidla nevyřeší. Je však další bariérou, která může udělat konzervační systém robustnějším.
U formulací orientovaných na přírodnější profil sáhněte například po Sodium Phytate, jemnou alternativou je glukonan sodný a technologicky výkonným biologicky odbouratelným řešením Trilon M Max EcoBalanced. A opět platí: význam nemá samotná přítomnost chelátoru, ale jeho vhodnost pro konkrétní formulaci, použité množství a pH. Podrobněji se výběru věnujeme v samostatném článku o chelatačních látkách.
Mikroorganismy se v produktu neobjeví samy od sebe. Musejí se do něj dostat. Z praktického hlediska rozlišujeme zejména primární a sekundární kontaminaci.
Zdrojem mohou být:
U rostlinných prášků, extraktů a některých přírodních surovin může být přirozená mikrobiální zátěž podstatně vyšší než u vysoce purifikovaných syntetických surovin. I proto konzervant nemůže nahradit správnou výrobní praxi.
Úkolem konzervačního systému není dezinfikovat špatně vyrobený produkt. Má chránit správně vyrobený výrobek během jeho skladování a používání. Čím vyšší je počáteční mikrobiální zátěž, tím náročnější úkol má konzervační systém.
Druhý problém vzniká během používání výrobku. Krém v otevřeném kelímku nabíráme prsty. Tělový peeling stojí ve sprše a používáme ho mokrou rukou. Do obalu se může dostat voda, kapky z koupelny nebo nečistoty z pokožky.
Zcela jinému riziku je vystavené sérum uzavřené v airless obalu, u kterého uživatel s obsahem prakticky nepřichází do kontaktu.
Proto obal není pouze designová nebo marketingová záležitost. Je součástí mikrobiologického návrhu výrobku. Airless dávkovače, pumpy a obaly s malým dávkovacím otvorem dokážou sekundární kontaminaci výrazně omezit. Široký otevřený kelímek představuje vyšší riziko.
Mikrobiální kontaminace může způsobit:
Podle těchto projevů však nelze spolehlivě říct, zda máme co do činění s bakteriemi, kvasinkami nebo plísněmi. Navíc stejné změny mohou mít i nemikrobiologickou příčinu.
Oddělení emulze může být fyzikální problém. Ztmavnutí může být oxidace. Nepříjemná vůně může vzniknout degradací oleje. Proto vzhled výrobku není mikrobiologický test.
A obzvlášť důležité je toto: nepřítomnost viditelných změn není důkazem mikrobiologické čistoty. Výrobek může být mikrobiologicky nevyhovující ještě dříve, než se změní jeho vzhled nebo vůně.
Pokud se však na kosmetice objeví viditelná plíseň, nestačí odstranit postiženou část. Celý výrobek je třeba považovat za kontaminovaný a dále ho nepoužívat.
pH kosmetického výrobku neřešíme pouze kvůli pokožce nebo stabilitě aktivních látek. Může zásadně ovlivňovat i konzervační systém.
Typickým příkladem jsou konzervační systémy založené na organických kyselinách, například kyselině benzoové nebo sorbové a jejich solích. Jejich antimikrobiální účinnost souvisí s tím, jaký podíl kyseliny se nachází v nedisociované formě. Tento poměr se mění podle pH.
Výsledek? Stejná koncentrace konzervační látky může při jednom pH fungovat velmi dobře a při vyšším pH výrazně slaběji.
Proto nestačí říct: „Použila jsem 1 % konzervantu." Správné otázky jsou:"
pH měříme na hotovém výrobku a při vývoji je užitečné sledovat i jeho vývoj během stability. Některé receptury totiž mohou časem mírně měnit pH.
Univerzální technologický postup pro všechny konzervační systémy neexistuje. Technická dokumentace výrobce konkrétního konzervantu má vždy přednost.
V praxi však platí jedno velmi časté pravidlo: mnohé moderní konzervační systémy přidáváme ke konci výroby, po ochlazení produktu přibližně pod 40–45 °C. Je to dobrý obecný formulátorský princip, ne univerzální zákon.
Některé konzervační látky nebo komponenty konzervačních směsí jsou citlivé na vysokou teplotu nebo dlouhé zahřívání, zatímco jiné systémy umožňují nebo vyžadují odlišný způsob zapracování. Vždy proto zkontrolujeme:
U konzervačních systémů citlivých na pH je výhodné přidávat je do již prakticky dokončené receptury, u které známe přibližné finální pH. Finální kontrolu pH však děláme až po zapracování konzervantu a ostatních složek, protože i samotný konzervační systém může pH receptury změnit.
U konzervantů platí velmi důležité pravidlo: doporučené dávkování dodavatele a legislativní limit nejsou totéž.
Dodavatel komerčního konzervačního systému například může doporučovat dávkování 0,5–1,0 %. To je doporučení pro konkrétní směs. Evropská legislativa však stanovuje maximální koncentrace jednotlivých konzervačních látek v hotovém kosmetickém výrobku.
V EU jsou povolené konzervační látky a podmínky jejich použití uvedeny v příloze V nařízení (ES) č. 1223/2009 o kosmetických přípravcích. Nařízení zároveň stanoví, že jako konzervační látky se mohou používat látky uvedené v této příloze a za podmínek, které jsou v ní stanovené.
Například:
U parabenů, formaldehydových donorů a dalších regulovaných konzervačních látek jsou stejně stanoveny konkrétní limity a podmínky použití.
Pro formulátora z toho vyplývá velmi praktická věc. Nestačí vědět: „Tento konzervant se dávkuje na 1 %." Potřebujeme znát také jeho INCI složení a obsah regulovaných konzervačních látek, abychom věděli, jaké množství jednotlivých látek bude nakonec přítomno v hotovém výrobku."
Legislativní maximum přitom není doporučená formulátorská dávka. Je to nejvyšší povolená koncentrace za stanovených podmínek. A platí i opačně: to, že jsme pod maximálním legislativním limitem, ještě neznamená, že je výrobek dostatečně konzervovaný. Účinnost musí fungovat v konkrétní formulaci.
Konzervační látka v receptuře neexistuje izolovaně. Její účinnost může ovlivnit:
Velmi zajímavé je například rozdělení konzervační látky mezi olejovou a vodnou fázi emulze. Mikroorganismy potřebují pro růst dostupnou vodu, proto nás zajímá, kolik účinné konzervační látky je skutečně dostupné ve vodné fázi.
Pokud má látka vysokou afinitu k olejové fázi nebo se výrazně váže do micel vytvořených tenzidy, její celková koncentrace v produktu může být sice správná, ale její účinná dostupnost tam, kde ji potřebujeme, může být nižší.
I proto neexistuje jednoduchá rovnice: 1 % konzervantu = bezpečný krém.
Airless, pumpa, láhev s úzkým hrdlem a otevřený kelímek nepředstavují stejné mikrobiologické riziko. U airless systému uživatel obsah výrobku prakticky nekontaktuje. U kelímku se při každém použití může do produktu dostat:
Obzvlášť rizikové může být používání výrobků v koupelně nebo sprše. Výběr obalu proto může ovlivnit, jak robustní musí být celý konzervační systém. Z mikrobiologického hlediska tedy obal navrhujeme spolu s formulací, ne až po jejím dokončení.
Oleje, olejová séra, anhydrické balzámy či mnohá tělová másla mají zpravidla nízké mikrobiologické riziko, protože mikroorganismům neposkytují dostatek dostupné vody k růstu. To však neznamená: bez vody = automaticky bez rizika.
Představte si bezvodý cukrový nebo solný peeling v širokém kelímku položeném ve sprše. Výrobce ho sice naplnil jako anhydrický produkt, ale spotřebitel do něj opakovaně sahá mokrýma rukama a zanáší malé množství vody. Po několika použitích už mikroprostředí v části výrobku nemusí být stejné jako při jeho výrobě.
Při hodnocení rizika proto sledujeme:
Anhydrický výrobek v pumpě představuje jinou situaci než anhydrický peeling v otevřeném kelímku ve sprše.
Tohle patří mezi nejčastější nedorozumění při domácí výrobě kosmetiky. Tocopherol – vitamin E – je antioxidant, ne antimikrobiální konzervant. Jeho úkolem je především zpomalovat oxidaci lipidů.
Může tedy pomoci:
Nezabezpečuje však dostatečnou ochranu vodného výrobku před bakteriemi, kvasinkami a plísněmi. Oxidační stabilita a mikrobiologická stabilita jsou dvě rozdílné věci. Výrobek může být výborně chráněn před oxidací a mikrobiologicky nevyhovující – nebo naopak.
Z receptury to s jistotou nezjistíme. Můžeme vybrat vhodný konzervant, správně nastavit pH, použít chelátor, booster i airless obal – stále však pracujeme s předpokladem, dokud antimikrobiální ochranu hotového výrobku neověříme.
K tomu slouží preservation efficacy test, běžně označovaný jako challenge test. Při testu se hotový výrobek kontrolovaným způsobem naočkuje definovanými mikroorganismy a následně se během stanoveného období sleduje vývoj jejich počtu.
Cílem není dokázat, že kosmetika je sterilní. Kosmetika sterilní být nemusí. Cílem je ověřit, zda její antimikrobiální ochranný systém dokáže mikrobiální zátěž dostatečně potlačit.
Referenčním standardem je ISO 11930:2019 – Cosmetics — Microbiology — Evaluation of the antimicrobial protection of a cosmetic product. Norma zahrnuje preservation efficacy test i postup hodnocení celkové antimikrobiální ochrany výrobku. Zároveň počítá s tím, že klasický challenge test není určený pro výrobky s nízkým mikrobiologickým rizikem, jejichž riziko bylo na základě příslušného hodnocení stanoveno jako nízké.
V roce 2026 se připravuje třetí vydání ISO 11930, ale zatím jde o návrh a aktuálně publikovaným standardem zůstává ISO 11930:2019.
To je důležitý rozdíl. „Obsahuje vodu" neznamená automaticky „dej 1 % konzervantu". A „neobsahuje vodu" neznamená automaticky „mikrobiologii nemusím řešit". Vždy hodnotíme konkrétní výrobek.
Místo otázky: „Kolik procent konzervantu mám přidat?" je užitečnější postupovat systematicky."
A právě tím se z konzervace přestává stávat otázka jedné suroviny.
Pokud vyrábíte emulzi, gel, tonikum, sérum nebo jinou kosmetiku s vodnou fází, konzervant nevybírejte pouze podle toho, zda je označený jako „přírodní
Dívejte se na celý systém: pH, složení produktu, aktivitu vody, typ emulze, použité aktivní látky, doporučené dávkování, způsob zapracování i obal.
V naší nabídce konzervantů najdete různé systémy vhodné pro odlišné typy formulací. U každého z nich doporučujeme pracovat s technickou dokumentací výrobce a respektovat jeho doporučenou koncentraci, teplotu zapracování i rozsah pH.
Při navrhování robustnějšího systému se vyplatí podívat i na konzervační boostery a chelatační látky, které dokážou vhodně zvolený konzervační systém podpořit.
Pokud ještě nevíte, který konzervant je vhodný právě pro vaši recepturu, pokračujte naším článkem o konzervantech, kde jednotlivé typy a jejich použití rozebíráme podrobněji.
Mikrobiologická bezpečnost kosmetiky nevznikne ve chvíli, kdy do receptury přidáme konzervant. Začíná kvalitou vody a surovin, pokračuje hygienou výroby a samotným návrhem formulace a končí vhodným obalem, způsobem používání a ověřením hotového výrobku.
Každá bariéra působí trochu jiným způsobem a právě jejich kombinací můžeme vytvořit robustní výrobek bez toho, abychom se spoléhali na jedinou látku.
Proto otázka: „Který konzervant je nejlepší?
